Mrak
Pomalu jsem dotáčel návětrný okraj plochého kumulu, rostoucího nad silnicí mezi Žalým a Vrchlabím. Rozbité stoupání bylo sotva okolo metru a stále se mi nedařilo ho správně ustředit. “Asi budu jen v nějakých okrajových bublinkách něčeho silnějšího,” říkal jsem si v duchu, ale neudělal jsem nic, abych to napravil.
Nijak zvlášť jsem nespěchal. Foukal slabý východ a já chtěl chvíli počkat na Peťku s Čápiskem, kteří neměli při startu z Černé hory takové štěstí jako já. Tříapůlmetr, který mě katapultoval během chvilky do 2300 m.n.m. už jen lízli a teď si vychutnávali zachycení se vším všudy. Dlužno říci, že během hodiny před naším startem, slétávali všichni padáčkáři pod převývojem rovným letem na louku pablbů. Po našem startu začalo pršet. “Jak to vypadá?” zeptal jsem se rádiem. ” Zvedám se na Černý, je tu nějaká přeháňka” odpověděl Peťka. Mihla se okolo mě první chmurka. Podíval jsem se na hodinky - skoro půl třetí, výškoměr - 2500m.n.m. “Nedá se nic dělat,” řekl jsem si a sáhnul po napínáku. S posledním metrem vytažené šňůry jsem srovnal éro na západ a přitáhl.
Vždycky mě to znovu dostane. Lehce klenutá, tmavě šedá základna kousek nad érem, na rychloměru 90 a vário pípá 0+. Skvělý. Asi 200 m severně ode mě vtékají do základny cancoury o 50m níže zkondenzované vlhkosti. “Támhle to je,” říkám si a soustředím se na udržení rovného letu v turbulenci pod mrakem. Ještě kousek, lížu poslední vatičky a už se přede mnou otevírá nádherné panoráma okolních kumulů. Po proletění zvýšeného opadání na konci mraku jsem zpomalil a rozhlédl se. Nebylo kam neletět. To je den, pomyslil jsem si a v duchu mi začínalo být líto, že jsme deklarovali jen 91,7 km FAI trojúhelník. Přímo ve směru na první otočňák, Černou Studnici, se krásně vyvíjel bratr mraku, zpod kterého jsem právě vylétl. Přitáhl jsem na 70 (pod tím bude alespoň třímetr) a jak by řekl Radek, hýkal nadšením. Znovu jsem nalétl slabé, rozbité stoupání na návětří mraku, ale maje snad jen 2000, rozhlédl jsem se po ploše nad sebou, abych si našel něco lepšího. Uviděl jsem, co jsem hledal a podvědomě jsem ještě víc zrychlil. Mířil jsem k chmurkám pod základnou. 2, 3, 4m/s a jsem v tom znovu.
V tak silném stoupáku éro skoro zastavuji. Nechám ho zvolit si stranu na kterou bude točit (stejně si vždycky vybere levou) a pak jen lehce koriguji poloměr otáčení podle kvílení umazaného vária. 2500m.n.m. a základna pořád ještě dost vysoko nade mnou.
Fantazie, myslím si v duchu. První chmurka. Druhá. “Radši už to srovnám” říkám si a v poslední otočce beru za napínák. Naplno přitaženo, naplno napnuto, ženu těsně pod základnou už ne ve směru letu, ale tam, kde si pamatuji nejbližší okraj mraku. Pípání vária díky rychlosti skoro neslyším. Ale je tam. Očima hypnotizuji poslední, ještě rozeznatelné body na zemi a pak už je bílo.
V plné rychlosti a s napnutým érem mě natáhnul mrak. V první chvíli jsem v podvědomé snaze co nejdříve vyletět ještě víc přitáhl. Očima jsem hltal bílo před sebou. Éro trošku zpomalilo a pak trochu zrychlilo a znovu a čím dál víc. Křečovitě jsem svíral speedbar a vůbec mě nenapadalo, co bych měl dělat. Koutkem oka jsem zahlédl šipku na mapičce Garmina, která se, k mému zděšení vrtěla na místě. Téměř jsem jí nevěřil. Najednou všechno ztichlo. Došlo mi, že otáčení neprobíhá jen ve vodorovné rovině. Vzpomněl jsem si na historky z mraků a zkusmo nahmatal madlo záložáku. “Tak kam?” pomyslil jsem si se strašným pocitem, že nemám žádný vliv na to, co se stane. Pak se vzduch znovu rozproudil a já jsem neležel v plachtě ani v žádné jiné legrační pozici, ale stále pod érem. “Jestli něco neudělám, tak to tu rozlámu” říkal jsem si a horečnatě jsem přemýšlel co.
Napadlo mě, že by možná nebylo špatné povolit napínák a zvolnit. Éro si trochu sedlo a zpomalilo. “Jak to, že mě to nenapadlo hned?” nadával jsem si. Pak jsem zkusil udržet rovnou stopu podle Garmina. Sledoval jsem šipku na mapičce a jak někam začala uhýbat, dával jsem hned kontra, jakkoli se mi to zdálo nesmyslné. Výsledek byl, že se otočky prodloužily (nikdy bych nemyslel, že nebudu schopen letět rovně) a rychlost se ustálila. Myslím tedy rychlost zobrazená na displeji džípka. Když jsem totiž letmým pohledem sklouzl na rychloměr, ukazoval nulu a upozornil mě tím na bambuli ledu velikosti pingpongového míčku, namrzlou na vrtulce. Udiveně jsem do ní strčil prstem, ale držela opravdu dobře. Tak mě napadlo si prohlédnout i zbytek kluzáku.
S němým úžasem jsem pozoroval lanka tlustá tak na prst, speedbar a trapézy podivných profilů a bílou vrstvu na bundě a rukavicích. Uvědomil jsem si zimu, která mi zalézala do buleťáku. Začal jsem přemýšlet o tom, jestli se na pružném potahu rogala také může vytvořit námraza, změnit profil a ještě mě trochu pobavit, když mi teď už tak krásně šlo to držení mírných zatáček. Další radost mi udělal pohled na výškoměr. Pak se bílo najednou rozsvítilo a já jsem vypadl z boku mraku asi v jeho polovině, ve výšce 4000 m.n.m., do zářícího slunce a modrého nebe nade mnou.
Odlesky na zledovatělém povrchu éra hrály všemi barvami a ozářené mraky pode mnou a okolo mě byly jako z pohádky. Nádherný pocit. Radost by byla úplná, kdyby pode mnou byla také země. Pomalým letem jsem oblétával hradby mraků, tyčící se všude okolo mě, chvíli v jejich stínu, chvíli v ostrém slunci, které promítalo můj stín na bílou stěnu pár metrů vedle mě. Zjistil jsem, že jsem uprostřed jakési mísy z mraků, která má šedé, zastíněné dno a okraje výš než jsem já. Jako myš v kýbli, blesklo mi hlavou. Chvíli jsem uvažoval, jestli je lepší propadnout spodem, nebo propíchnout okraj “mísy” v místě, které se mi zdálo nejtenčí. Bál jsem se, že než stačím propadnout spodem, dostanu se opět do stoupání v okolních, vysokých mracích a tak vyhrála varianta propíchnout boční stěnu.
V tu chvíli mě vůbec nenapadlo přitočit si na kraji mraku výšku tak, abych mohl přeskočit okraj mísy v nejnižším místě. Nasbíral jsem odvahu a znovu se ponořil do bílé stěny. Tentokrát na nízké rychlosti, s povoleným érem a očima, visícíma na šipce mapičky. A proti slunci. Na druhé straně stěny mě čekal fantastický pohled na nasvícenou plochu pode mnou a pocit Davida mezi Goliáši.
Propíchnutí dopadlo dobře a já jsem mohl vyplavit nahromaděný adrenalin nádherným, dvacetikilometrovým letem okolo a nad mraky až se mi povedlo sklesat na úroveň základen nad prvním otočňákem. Led roztál, vrtulka se zatočila a já jenom přemýšlel, jak letět opatrněji, když od prvního k druhému otočňáku je dlouhá a široká řada kumulů se stoupáním přes 4m/s.
Další dvě ramena trojúhelníku byla ve stínu první třetiny letu “obyčejná”. Když pominu dlouhé přeskoky na vysoké rychlosti pod řadami mraků ve výškách okolo 2600m.n.m, stoupání nad Kumburkem, druhým otočným bodem, o síle 6,5 m/s, vyvedlo mě z rovnováhy snad jen když mi Suchánek, který právě letěl 1000 km trať, pohladil výškovkou svého větroně břicho a zmizel v dálce (letěl jsem v tu chvíli 90km/h v nule a měl jsem pocit, že mě nikdo nechytí).
Před doletem zpět, na Černou horu, mě zdržela rozpadající se oblačnost na třetím rameni, před níž jsem musel snad dvacet minut čekat v posledních aktivních mracích, než se to vpředu znovu “udělalo”. Po otočení startu už jsem rád slétl do kempu v Čisté, kde jsme ještě po příletu Míry Čápa, který ulétl ten samý trojúhelník, vyplavili adrenalin jinak. Startoval jsem ve 13:15, trať jsem uzavřel v 17:15. To, že jsem v mraku strávil pouhých 10 minut, jsem zjistil až doma, u počítače. Za letu to byla věčnost.
Petr Nedoma
Pedro - jeden z našich nejlepších soutěžních pilotů, všem úspěšně předváděl co v jeho rukou dokáže ReliefC.
KH.