Pohár Podbrezovej 2013 - Vlasta Bartas
Nekrácený článek do pilota 1/2014
Zdar všem příznivcům leteckého sportu a volného létání zvlášť. Podbrezová je obec v podhůří Nízkých Tater, nedaleko Brezna, kde se nadšencům kolem Anky Nociarové daří pravidelně již od roku 1986 uspořádat soutěž, setkání milovníků vzduchoplavby. Ta mi k historii závodu uvedla: „Jeho historie sahá do dob československého Svazarmu a vždy byla výkladní skříní pro závěsní létání v Tatrách, které vždy patřily k vysoce chráněným krajinným oblastem a jeho organizace je byla náročná.
Mezi nejvýznamnější milníky soutěže patřila organizace Mistrovství Evropy v závěsném létání v roce 1998, kde odborným konzultantem byl Tomáš Suchánek a spoluorganizace národních Mistrovství Ukrajiny, Polska, Česka, Maďarska, Finska. Mezi vítězi Pohára Podbrezovej lze nalézt množství zvučných jmen jako Manfred Rhumer, Attila Bertok a další piloti, kteří se významně zapsali do historie tohoto sportu. V posledních letech se na organizaci tohoto setkání podílí významně i Česká amatérská asociace, což je nezbytné pro zachování existence tohoto setkání. Tento rok se konal 25-tý ročník a oblohu nad Nízkými Tatry 3 dny opět brázdily padáky, horkovzdušné balóny a hlavně rogala a já pod jedním z nich 
.
Ačkoli předpověď počasí nebyla vůbec přesvědčivá, tak jsme se v mezinárodní sestavě 18. rogalistů, 17. padáčkářů a sedmi posádek balonářů sešli 23. 8. v pátek, první den setkání v hotelu Biela medvedica. Organizátoři nás přívítali a po briefingu bylo dáno, že se volné sekce rozdělí - my rogalisti vyrážíme na Kráľovu hoľu, dominantu východních NT a PG vyrazili na Slopovo, startoviště na jižní straně Slovenského rudohorie.
Kráľova hoľa (1946 mnm), majestát, jedno z hlavních lákadel této soutěže, mimo organizátorky. Není jen tak se na ni dostat, nalézá se v chráněném území národního parku a tak výjezd na startoviště je podmíněn vyběháním povolení od příslušných úřadů a to není samo sebou. Vysílač do poloviny v mraku a slabounký západní vítr.
Zpočátku jsme optimisticky začali stavět na jiho-západním startovišti. Snad se to roztrhne a termika vítr přetlačí. Oblačnost se o pár desítek metrů zvedla, občas se v mracích udělala skulinka, ale chvilku na to se zavřela. Organizátoři nám vypsali 56 km s jedním otočným bodem: vysílačem Skalka, 38 km západně od startu a cílem v Hámoru. Postupně jsme se všichni seřadili na západním startovišti a vyčkávali, zda se přeci jen neudělá nějaká díra v mracích, která by rozsvítila zastíněné údolí, nebo alespoň víc nefoukne pro snadnější start na placatém Z startovišti. Nikomu se do vzduchu na slet nechtělo. Vytáhnul jsem si černého Petra a krátce před půl druhou jsem jako první odstartoval pod úplně zataženou oblohu
s tím, že se všichni potkáme na pablbech (první přistání pod kopcem). Hřeben, ale překvapivě přidržoval a v kotlině přímo před startem to trochu i kopalo. Dan podle domluvy skočil chvilku po mně, že se nám to ve dvou bude lépe dohledávat. Společně jsme ve slaboučkém stoupání dotočili 100 m nad start a přeletěli na závětrnou stranu kopce. Tím jsme vyprovokovali ostatní piloty k akci a v čele s Jarom Sojkou (domácím matadorem) nás následovali do vzduchu. Já zkoušel žebírka v závětří hlavního hřebene a Dan údolí, kde mu to krásně zabralo. Jaro zvolil podobnou strategii v závětří. Na startu do vzduchu naskákali jeden po druhém Viktor, Pavel, Robert, Marián a Fero. Jara zklamaly kopce na úpatí, kam se přesunul a krátce na to přistál v údolí. Já se vyzvedal ve zbytcích Danova stoupáku a již s velkou ztrátou se vydal ho stíhat nad Rudohoří, na které přeci jen místy svítilo sluníčko.
Většina startovního pole neměla tolik štěstí, ve slaboučkých podmínkách se pilotům nepodařilo zachytit a tak krátce po startu přistáli na prvních západních loukách. Další komu se podařilo ve vzduchu udržet, byl domácí borec Fero Niezner, který zvolil taktiku letět co nejtěsněji u hlavního hřebene a využíval každého žebra k přizvednutí. Rudohoří je při letové výšce hřebene překvapivě rozlehlé a zalesněné . Na druhý pokus se mi podařilo přeletět na jižní stranu jeho severního hřebene, kde bylo údolí kolem Michalové pěkně rozsvíceno, ale nic jsem v mé nízké operativní výšce nepotkal.
Z možností přistání jsem raději volil louky u Beňuše a jen tak jsem přepadl zpět do hlavního údolí Hronu. V dálce jsem viděl ve výšce rogalo křižující nad Breznem, o kterém jsem si chvíli myslel, že je motorové. Chybělo mi 10 km k prvnímu otočnému bodu a 18 minut jsem točil lepší nulu. Z motorového rogala se vyklubal Dan, který zatím udělal první otočňák a po přeletu Brezna se pokusil přidržet „mé“ nuly. Z 12-ti stovek jsem vyrazil k vysílači Skalka ve výšce 900 mnm. S větrem v zádech a dík 3500 m kružnici kolem otočňáku, jsem ji jen velice těsně protnul - „udělal jedničku“ a několik málo vteřin po té přistál na vrchovině východně od Brezna. Dan to dokázal ještě popotáhnout proti v čase se měnícímu a sílícímu východnímu větru v údolí. K dosažení cíle mu chybělo jen 8 km. Ferko přistál necelých 6 km před dosažením prvního otočného bodu. Za počasí, v kterém bych váhal vyrazit na projížďku na kole, jsem uletěl 43 km a vydržel 2 h ve vzduchu, skvělá zkušenost! Organizátoři neměli kabel na stažení mého záznamu letu, ale i se svolením ostatních pilotů mi byl let uznán a ručně připsány body. Zde se ukázalo jak přátelská soutěž a setkání Pohár Podbrezovej je. Samozřejmě jsem takovou laskavost musel patřičně vyvážit podporou kulturního veselí.
Druhý den soutěže se počasí nijak nezlepšilo PG opět vyrazili na Slopovo a HG na Kráľovku. Na startu bylo srovnatelně, jako předchozí den. Zataženo, kam až oko dohlédlo, možná i víc než v pátek, slabý SV vítr. Jen místy byla základna mraku ve 2200 mnm trochu tmavší dál jednotvárná šeď. Celé startovní pole poučeno z předchozího dne, že to přeci jen jde, se odvážněji pustilo do vypsané úlohy 55,7 km se dvěma otočnými body: Bacúch- vesnička na úpatí hlavního hřebene, dalším byla vesnička přímo pod startem Valkovňa a cíl na letišti v Rohozné.
Jako první do vzduchu šel Jaro, pak Dan a já dnes vybaven půjčeným záložním GPS. Před startem létající trojici krátce na to doplnil Robert Jaglář a Zoltan Horvath z Maďarska. Jen s 30-ti metry nad start Dan přepadl do závětří a za ním celá prvně startující skupinka. Já jsem se zdržel nad startem a těsně vedle vysílací věže se mi podařilo dobrat o 50m víc. Trojice se zastavila na druhém jiho-severním žebru a točila nějaké stoupání, jen Robert to protáhl dál západněji. Já jsem s největší výškou u startu pokračoval přímo nad středem hlavního hřebene, dokud mi stačila a pak přepadl do údolí za Robertem, který se zvedal z psí výšky.
To už se do vzduchu vrhli i další piloti, Jaroslav a Fero, který nás rychle doháněl. Zatímco Zoltan už přistával v polovine prvního ramene, startují další opozdilci Artur a Hofik. Nechápal jsem, co nás všechny drží ve vzduchu, odkud se bere terminka, když v okolí 40km nesvítí sluníčko. Dan převzal vedení a letěl středem údolí pronásledován Jarom, který se později odklonil a zkusil to po severním úpatí Rudohorie. S Robertem jsem vytvořil dvojici a společně se vrátili na hlavní hřeben Kráľovky, tak se o více než 45° odklonili od trasy, dost si zaletěli a ztratili kontakt s první skupinkou. Krátce po té nás jižněji předletěl později startující Fero. Zatímco s Robertem hledáme a zkoušíme dobrat výšku na hřebenu Dan, Jaro i Fero otáčejí jedničku. Z později startujících pilotů se k nám blížil Hofik i Artur, který na tom byl nejlépe. Zvolil trasu nad úpatím a pod temnou základnou nás na svém novém rogalu rychle dolétával. Na hřebenu se nám podařilo najít slabounké stoupání a s desítkou metru navíc se mi ho podařilo ustředit.
Roberta už sebou nevzalo a tak se odklonil po žebrech do údolí k otočňáku. Dařilo se mi držet výšku 1800 mnm a pokračovat dál západně po hřebenu, ale k jedničce v údolí jsem se vůbec nepřibližoval. Vítr mírně zesílil a stočil se na VJV. Robert dlouho točil lepší nulu nad otočňákem s nevýhodným snosem mimo trať. Můj let do cíle se změnil v boj o udržení výšky a to za každou cenu. Tak jsem ji začat utrácet za bláhové oblétávání žebírek, zatímco Artur přímým letem otáčí jedničku a pokračoval zpět na východ ke dvojce. Ještě pár set metrů jsem hloupě marnil výšku, než jsem se rozhodl otočit jedničku a po úpatí se začít vracet ke dvojce. Viděl jsem Roberta, jak letí vedle mě středem údolí a už hledá místo na přistání. Bylo výhodné se k němu přidat a zjednodušit si tak i svoz. Vybral velice pěkné přistání mezi pasoucí se krávy, které jsem svým přistáním notně vyplašil. Chvilku po mě k nám přistál i Hofik, po té co otočil jedničku. Když jsme skládali naše křídla, přišel nás pozdravit pan majitel, který se velice zajímal o náš sport a nabídnul nám pomoc s transportem vybavení k hlavní cestě. Zlatý to člověk. Do cíle v obtížných podmínkách nikdo nedoletěl, nejdále se dostal Dan 30 km, následován Arturem 27 km a třetí nejdále letící v tomto kole byl Jaro Sojka s 26 km. Na kilometry málo, ale pro mě neuvěřitelný zážitek, kdy pod úplnou dekou šlo opět létat. V mém případě, dík návratu nad hřeben, se podařilo uletět 36 km a 1h 40min vydržet ve vzduchu.
Počasí snad vědělo, že neděle byla třetím, tím pádem posledním dnem setkání a připravilo si pro nás sluníčko. Vyrazili jsme opět na Kráľovku. PG kvuli předpovídanému silnému V větru opět na Slopovo. Jasná obloha a svěží východní vítr.
Dnes byla i task komise odvážnější a vypsala nám 82 km se dvěma otočňáky: 1. v Beňušce s návratem na 2. Kráľovku a cílem přes údolí na letišti v Rohozné. Snad i díky pěknému počasí a poslednímu rozhodujícímu kolu byli piloti nervóznější. Odstartoval jsem jako první v jednu hodinu a dvě minuty, po mně Dan. Zatímco já jsem se zkoušel zachytit před startem, Dan krátce po startu táhlou pravou zatáčkou pod úrovní kopce obletěl hřeben na jeho jižní stranu, a v závětří našel stoupání. Mě se podařilo dost vyklesat sotva tak na obletění kopce. Měl jsem, ale štěstí a na jihovýchodní části hřebene v úrovni začínající kosodřeviny jsem natrefil divoký stoupák, který mě zachránil.
Jaro Sojka správně zareagoval a hned po startu se ke mě přistředil. Společně jsme přepadli na závětrnou stranu, kde jsme v rozbušené rotorové termice společně dobrali strop. Letos jsem měl možnost si dík výjezdu reprezentačního týmu zalétat na British Open v Ageru, kde byla taky hodně divoká termika, ale tento stoupáček byl tedy snad i výživnější. Zatímco startují další piloti, Hofik, Viktor a Robert, který rovnou přeletěl do závětří, já se s Jarem vydal na stíhací jízdu za Danem, který si opět vypracoval pěkný náskok. Pod temnou základnou přímo v ose hřebene jsem to pálil až 90 km/h beze ztráty výšky. V hlavě se mi rodila myšlenka na můj rychlostní rekord na 100 kilometrové trati .
Ve 13:30 se utrhla lavina startujících pilotů v čele s Jaroslavem Lamerem, Zoltánem, Jurů Kociánem a Ferem. Někteří se zkoušeli zachytit před startem jiní bez váhání letěli pro závětrnou termiku. Do prvního otočného bodu mi scházel 1,5 km, když jsem potkal Dana o 200 m výš, jak se vrací. Oba jsme letěli severnější trasou v horách, zatímco Jaro o 4 km jižněji. Na naše pronásledovatele Fera, Roberta a Juru jsme měli víc než 15 km náskok. Ostatním pilotům se v rozbité termice nepodařilo zachytit a přistáli různě rozsetí na prvních 5-ti km. Do velmi krátkého startovního okna na poslední chvíli stihli ještě odstartovat dva: Jaro Lamer a Bohuš Kolesár. Od jedničky jsem se nevracel stejně jako Dan, ale kvůli nedostatku výšky jsem přeskočil na jižnější žebra, kde se točil Jaro S. Počasí se rychle změnilo. Mraky se rozlily a zastínily rozsáhlou oblast, vítr se stočil k jihu.
Nějakou dobu jsem pozoroval, jak se Jaro nemůže řádně vyzvedat nad hřeben a v jeho úrovni s mírným náskokem letí na dvojku. Věděl jsem, že Dana už nedoletím a přepnul na režim „velmi opatrně“ který jsme trénovali dva předchozí dny. Poctivě jsem dotáčel neustále se ztrácející bublinky, cokoli jsem potkal, ale i tak se mi kolem 1800 mnm stoupání ztratilo a nešlo dosáhnout základnu. Jaro přidržován dynamikou a prolétáváním bublinek byl stále kousíček přede mnou a zdálo se to být lepší volba. Fero se ujal vedení nás pronásledující skupiny, Robert se zvedal z úpatí 1 km před jedničkou a Jura kousek dál sednul. Dan už měl v tu chvíli otočenou Kráľovku s obrovským náskokem 20km a mazal si to do 34 km vzdáleného cíle. Fero se stejně jako já zasekl na trati a snažil se nastoupat do strategické výšky. Zatím co Robert sednul 5 km po otočení jedničky, mně se podařilo v trochu silnějším stoupání ustát střih v 1800, dostoupat základnu ve 2200 mnm a ekonomickým rovným letem dotáhnout níže letícího Jara. Po otočení Kráľovky jsme na hlavním hřebenu minuli v protisměru Fera, který se prosedal víc a víc pod úroveň hřebene. Ve stejný okamžik Zdeno otočil jedničku, po odvážném letu v horách a vydal se na let zpět. Vědomí, že je Dan pravděpodobně už dávno v cíli mě svým způsobem uklidnilo a letěl jsem opatrně dál.
Hory byly víc a víc zastíněné, zatímco údolí se rozsvěcelo. Než proměnit aktuální výšku za kilometry odklonil jsem se mírně z kurzu k úpatí u Heľpy. Sesypal jsem se 2,5-metrem dolů, kde jsem ve 13-ti stovkách začal točit nulku s velkým SV snosem. Jaro přistával v údolí, mně stoupání stále sílilo a vysadilo v krásných 2350 mnm. Fero se snažil dohledat cokoli, co by ho udrželo ve hře a prohledával jedno žebro z Kráľovky po druhém až nakonec přistál nedaleko Hofika bez otočení dvojky. Dál jsem pokračoval 30° západně mimo kurz pod hranou mraku, ale zato v nule. Když skončila, vydal jsem se na 20-ti kilometrový dokluz do cíle a rezervu výšky v závěru jsem proměnil ve 115 km/h. Na přistání mě přivítali letečtí modeláři, kteří zde trávili nedělní odoledne. Dana jsem už v cíli nenašel. Nejdéle se ve vzduchu udržel Zdeno, který přistál 9 km před 2kou.
Až v Medvedici jsem se všemi piloty potkal a zjistil, že to Dan nedotáhl o 5,5 km! Byla tu nějaká šance, že bych mohl toto setkání o pár bodíků vyhrát, protože jsem byl v průběžném pořadí druhý o 110b. Problém, ale nastal se stažením mého záznamu letu z přístroje, protože jsem půjčené GPS s rozbitým displayem špatně zapnul a na mé nebyl kabel! Pokusil jsem se za tolerance a poskytnutí maximálního zázemí napojit můj přístoj přímo na obnažené kontakty, leč bez kýženého výsledku (moc díky Matěji). Za let mi byly zapsány body za bomb-out a řádně jsem tak zamíchal pořadím . V celkových výsledcích jsem skončil na krásném pátém místě. Pohár Podbrezovej pro mě zůstává dál nedosažen a výzvou pro příští léta. Medailové pozice zůstaly u Mistrů sportu, tak nás příště snad zase pozvou. Tři dny krásného létání na terénu kam jezdím jen pro tuto příležitost a z kterého mám dobrý pocit, setkání s lidmi podobného zájmu, navíc velice přátelskými. Podobně, jako loni musím konstatovat - jsem rád za tuto zkušenost a snad jsem konečně pochopil, proč létám, proč mě to baví a co od létání na rogale chci.
Děkuji všem organizátorům letošního ročníku Pohár Podbrezovej 2013 za skvělou práci. Děkuji za jejich nadšení a vůli toto setkání uspořádat. Děkuji!
Letu zdar!
Vlasta Bartas
foto: Blanka Štěříková
První čtyři piloti v celkovém pořadí:
Dan Vyhnalík
Jaro Sojka
Fero Nýzner
Robert Jaglář
Vlastova Podbrezová 2012 je zde
-- vloženo 29. 1. 2014« Pozvání na valnou hromadu SLH | -- zpět na aktuality -- | Rogalo v zimě - zimní termika na Straníku - opožděná aktualita.. »
30. 1. 2014 v 0.24
Vlastik gratulujem k romanu :D. Nadherne citanie. Tesime sa vsetci na dalsi rocnik